Už dlouho jsem si říkala, že si začnu psát takový malý deník. Jen až na to bude čas. A ono pořád nic, času se nějak nedostávalo. Až jsem pochopila, že jediný čas, který na to mám, je teď a co nenapíšu hned, nenapíšu nikdy, protože na to prostě zapomenu :)
Vracím se k tématu, které se mi v loňském roce otevřelo s nečekanou silou. Po odchodu mé drahé přítelkyně Marušky v červenci 2025, o kterém jsem psala zde, přišla další ztráta – v říjnu téhož roku odešel můj milovaný bráška. Oba jsme několik měsíců dopředu věděli, že "to" přijde. To vědomí blížící se smrti nám umožnilo spolu mluvit...
Dospívám k poznání, že to s námi lidmi je úplně jinak, než si myslíme. Od školy nás učí, že lidská rasa je nadřazená té zvířecí a ptačí. A já si kladu otázku, na čem je to skutečně vidět? V čem jsme výjimečnější? V čem skutečně převyšujeme obyvatele zvířecí říše? Neřeším teď velikost mozku, nervovou soustavu, schopnost přemýšlet, tvořit, atd....
Být pomalý není lepší než být rychlý, když utíkáte před rozzuřeným psem. A být rychlý není lepší než být pomalý, když chytnete smyk na dálnici. Není lepší a horší. Je jen jiné. A stejné je to se smrtí a narozením. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváte.
Pamatujete si, jak šmejdi zneužívali důvěřivé seniory v hotelových či restauračních saloncích a nutili jim brutálně předražené deky, hrnce, "zázračné" přípravky, přístroje či dovolené ? S AI mají žně.
Prožívám velmi těžké období. Není první a jsem si vědoma toho, že nebude poslední. To je realita života. Někdy to přijde náhle. Jindy se to blíží pomalu, plíživě, často s věkem. Stárneme my i naši blízcí - naši rodiče, sourozenci, děti, přátelé. A pak, jednoho dne, přijde konec. Ano, mluvím o smrti těch nejbližších.
Víte, v co věřím? Že základní nastavení člověka při narození není "špatné". Nikdo nepřichází na svět s nenávistí. O tom, jakým směrem se ta malá bytost vydá - ač je primárně nastavená na blízkost a přijetí - rozhoduje rodina, škola, komunita, prostředí, společnost. Díky těmto vnějším vlivům se v člověku prostřednictvím mysli utváří jakýsi...
Osobní rozvoj zažívá veliký boom a točí se v něm velké množství peněz. Možná i díky tomu, že lidem je v téhle zvláštní době ouvej víc a víc a hledají cesty, jak to vylepšit nebo změnit. Poptávka je veliká. A kde je poptávka, je nabídka. Mnoho nabídek. I takových, u kterých pro sebe významně zvedám prst. Říkám jim instantní...
Už nějakou dobu mě bolí levý nárt a kotník. A hledám možnosti, jak se té bolesti zbavit a současně se snažím přijít na kloub tomu, jaký je důvod té bolavé patálie. Také mám už víc než třicet let (to je už celkem šílené číslo, když si uvědomím, že to bylo v dospělosti) po vážném úrazu kolene na druhé noze....
Nastoupila jsem do půlročního výcviku Sandplay terapie a práce se symboly. Osobně mi to před čtyřmi lety pomohlo vyladit vztahy v rodině, aniž bych tušila, že je to možné. A je :) U nás v republice nikdo tento výcvik donedávna nenabízel. Tak je jasné, že po mé vlastní pozitivní zkušenosti jsem tam a se mnou dalších třináct kolegů, odhodlaných...