Klid duše a bouře mysli

Vracím se k tématu, které se mi v loňském roce otevřelo s nečekanou silou. Po odchodu mé drahé přítelkyně Marušky v červenci 2025, o kterém jsem psala zde, přišla další ztráta – v říjnu téhož roku odešel můj milovaný bráška. Oba jsme několik měsíců dopředu věděli, že "to" přijde. To vědomí blížící se smrti nám umožnilo spolu mluvit o všem naprosto otevřeně. Plánovali jsme pohřeb, oblečení do rakve, smuteční řeč i hostinu. Vzpomínali jsme na dětství, vařili spolu, radovali se z každé drobnosti, užívali si každé společné minuty. A víte co? Naše duše se tak rozloučily mnohem dřív. 

Byla jsem u něj téměř až do konce. Odešel v lásce, s úsměvem na rtech, smířený.  Tehdy, i teď, když o tom píšu, byl v tom zvláštní, tichý klid, který se nedá úplně vysvětlit. Vnímám ho jako klid duše.

Moje mysl a ego ale reagovaly a reagují úplně jinak. Odmítají přijmout, že je pryč, vracejí se k posledním chvílím, k bolesti, která je tu stále je. Dnes, když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že čím větší je pouto a láska mezi lidmi, tím hlasitější je tahle vnitřní bouře. Během posledních devíti let mi odešlo pět těch nejbližších, mám tedy jakýsi náhled na odcházení, dá-li se to tak říct. A právě ten rozpor – mezi klidem duše a neklidem mysli – je pro mě fascinující sledovat. Jako by ve mně žily dvě pravdy zároveň: jedna, která ví, že všechno je v pořádku, a druhá, která se ještě dlouho učí pouštět.

Někdy mám pocit, že se v duchovních kruzích očekává, že pokud jsme dostatečně "vědomí", měli bychom ztrátu přijmout s odevzdaným úsměvem. A to je to, proč o tom vlastně píšu. Já to tak necítím. Věřím, že být spirituální bytostí neznamená přestat být člověkem. Naopak, znamená to pro mě mít kapacitu pojmout obojí – hluboký klid i nesmírnou lidskou bolest.

Vnímám svou mysl v těchto chvílích jako malé, vyděšené dítě. Ztratila pevnou půdu pod nohama, nerozumí té definitivní fyzické prázdnotě a bojí se. A stejně jako nemá smysl křičet na plačící dítě, aby už konečně "pochopilo situaci", nemá pro mě smysl trestat svou mysl za to, že truchlí, že se pořád ptá nebo že se bouří.

Učím se proto být své mysli tou milující matkou. Tou, která své vnitřní dítě neumlčuje, nevyčítá mu slabost, ani mu nenutí rychlá řešení. Prostě ho jen vezmu do náruče a dovolím mu se vyplakat. Moje duše ví, že smrt je jen transformace. Zároveň má hluboký soucit s mou myslí, pro kterou je smrt koncem jednoho společného příběhu.

Nesuďme se za to, že se naše mysl vrací k posledním okamžikům nebo že nás přepadá lítost. Ten rozpor mezi tichým mírem v hloubi srdce a bouří v hlavě pro mě není důkazem duchovního selhání. Naopak. Je to důkaz naší celistvosti. Je to proces, kdy se naše lidské "já" učí dýchat v nové realitě.

Chce to čas a já si ho chci dopřát. Chci si dovolit být tou, která ví, i tou, která tápe. Klid duše pro mě není absence bolesti, ale prostor, ve kterém té bolesti dovolím být, dokud se sama nevyčerpá. Protože právě v tom laskavém objetí sebe sama, v tom konejšení vlastní mysli, nacházím svou skutečnou vnitřní svobodu.