Smrt jako důvod k oslavě

Být pomalý není lepší než být rychlý, když utíkáte před rozzuřeným psem. A být rychlý není lepší než být pomalý, když chytnete smyk na dálnici. Není lepší a horší. Je jen jiné. A stejné je to se smrtí a narozením. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváte.  

Před třemi týdny odešla z tohoto světa moje přítelkyně, má spřízněná duše, Maruška. Znaly jsme se od mých šestnácti let. Byla o generaci starší a stejně laděná jako já, takže tak trochu jiná (kdo mne zná, rozumí). Neměla úplně snadné dětství díky své extrémní citlivosti, a to byl i důvod, že na život nahlížela jinak. Obdivovala jsem její moudrost a sečtělost, bavily mě její vhledy a pohled na svět. Naše tří až čtyřhodinové obědy byly plné nevšedních úvah o duši, o Bohu, o lásce, o energiích, o emocích.. 

A teď je najednou pryč. Myslím fyzicky je pryč. A je pro mne velmi zajímavé sama na sobě pozorovat, jak to moje ego a mysl, na rozdíl od mého vědomí, ještě nezpracovaly. Je to velmi zvláštní pocit, vědět a vnímat, že vím, a přitom pozorovat svou mysl a ego, jak smrt odmítají přijmout. Zdá se to trošku bláznivé, že? Ale není. Jen je na tom krásně vidět, jak se naše ego bojí vlastní smrti. Jak se nás snaží prostřednictvím naší mysli a myšlenek přesvědčit, že to je mysl, kdo řídí náš život. Nutí nás ztotožňovat se s myšlenkami, věřit, že to jsme my. Nic není vzdálenější pravdě. Čím víc jdeme do hloubky při osobní práci na sobě, tím záludnější a sofistikovanější "brikule", jak se udržet v sedle, naše ego vymýšlí. A je důležité si to uvědomit a nenaskakovat na ně. 

Třeba tím, že na smrt budeme nahlížet jinak, než nám ego a mysl nutí. Tedy ne jako na něco veskrze negativního, smutného a nespravedlivého. Naopak. Pojďme na smrt nahlížet se stejnou láskou jako na okamžik zrození. Vždyť z pohledu našeho lidského života je to stejně významný moment. Proč by tedy měl být horší? Je to jen o úhlu pohledu. Je přece tolik důvodů k oslavě a vděčnosti, nemyslíte? Jsem vděčná, že jsem Marušku poznala, že byla součástí mého života, že mě obohatila o tolik krásných nápadů, vhledů a myšlenek. Že mi ukazovala svoji laskavost a moudrost i osobitý smysl pro humor. Že jsme měly důvěru jedna v druhou. A to tak, že jsem s ní mohla být i v okamžicích blížící se smrti. Jsem velmi vděčná za to, že tu byla, a že její esence a energie, kterou nesla, tady zůstává dál. 

A moje ego a mysl? Dopřeju jim čas a dovolím si všechny emoce a pocity, které potřebují k tomu, aby pochopily a přijaly svou roli. Jsou přece mou součástí a já je s láskou přijímám, stejně jako všechno ostatní.