Život je příliš krásný na kompromisy

Prožívám velmi těžké období. Není první a jsem si vědoma toho, že nebude poslední. To je realita života. Někdy to přijde náhle. Jindy se to blíží pomalu, plíživě, často s věkem. Stárneme my i naši blízcí - naši rodiče, sourozenci, děti, přátelé. A pak, jednoho dne, přijde konec. Ano, mluvím o smrti těch nejbližších. 

Když se před devíti lety vrátila rakovina mému tátovi, bylo to mnohem těžší než poprvé. Byl starší, měl méně sil a věděl, co ho čeká. Přesto bojoval, snažil se. Slíbila jsem tehdy jemu i sobě, že až přijde jeho čas, budu u něj do posledního okamžiku, že ho na tu druhou stranu vyprovodím. Trvalo to necelé tři měsíce. Operace, ozařování, chemoterapie. Pak ho jednoho dne s akutním selháním jater odvezli do nemocnice a už mi ho lékaři nedovolili vzít domů, prý by nezvládl cestu. Zůstat s ním nepřetržitě v nemocnici také nebylo možné - prý nebylo místo. 

Udělala jsem tehdy kompromis, protože jsem uvěřila, že to jinak nejde. Nastěhovala jsem se do hotelu kousek od nemocnice a každý den, velmi brzy ráno jsem byla u něj. Seděla jsem u jeho postele až do noci. Povídali jsme si, drželi se za ruce, nebo už jen mlčeli, protože ho mluvení vyčerpávalo. Sledovala jsem, jak rychle odchází. Pátý den ráno jsem to nestihla. Před sedmou mi bratr volal, že tatínek před chvílí zemřel. Srdce mě rozbolelo žalem, jaký jsem do té doby nepoznala. Téměř rok jsem ho pak vnímala kolem sebe; vracel se mi ve snech, nebylo dne, kdy bych na něj nepomyslela. 

Mezitím mě pohltila práce, nebyl čas na hluboké truchlení. Pak zapůsobil milosrdný čas a ta nejostřejší bolest ustoupila. Roky mě však trápilo, že jsem nedodržela svůj slib. Že táta byl v okamžiku smrti sám, obklopen cizími lidmi.

Těžké období je tu znovu, možná ještě náročnější. A vzpomínka na tátu se vrací velmi živě. Až s odstupem jsem pochopila, že můj tehdejší kompromis byl vynucený. Podlehla jsem tlaku autorit a jejich "standardnímu řešení". Oni chtěli to nejlepší ze svého odborného pohledu, ale pro mě a pro tátu to bylo to nejhorší možné. Tehdy jsem se ještě nedokázala vzepřít.

Za ta léta jsem se změnila. Už si umím nastavit hranice a stát si za tím, co pokládám za správné. Mluvím samozřejmě o situacích, kdy konec očekáváme. Naši nejbližší si zaslouží odcházet v náručí těch, které milují. Ne sami na anonymním lůžku. I ten nejlaskavější personál u nich nemá čas sedět do poslední chvíle a zůstat tam i ty hodiny poté, kdy duše tiše odchází. Svůj slib jsem nyní vědomě rozšířila na všechny své nejbližší. Jsem vděčná lékařům, kteří mě v tomto rozhodnutí dnes podporují. Věřím, že řešení se najde i v neřešitelných situacích, pokud je naše vůle pevná. Život je příliš krásný a krátký na kompromisy. Obzvláště tam, kde jde o lásku.