Život je příliš krásný na kompromisy
Prožívám velmi těžké období. Není první a jsem si vědoma toho, že nebude poslední. To je realita života. Někdy to přijde náhle. Jindy to přichází pomalu, plíživě, někdy s věkem. Stárneme my, stárnou naši rodiče, sourozenci, děti, přátelé. A pak, jednoho dne, zemřeme. Ano, mluvím o smrti mých blízkých.
Když se před devíti léty vrátila rakovina mému tátovi, bylo to mnohem těžší než poprvé. Byl o pár let starší, neměl tolik síly, už věděl, co ho čeká, a to mu optimismu nedodávalo. Přesto bojoval, snažil se. Slíbila jsem tehdy sobě i tátovi, že až přijde jeho čas, budu u něj do posledního okamžiku, na druhou stranu ho vyprovodím. Trvalo to necelé tři měsíce. Operace, ozařování, chemoterapie. Pak ho jednoho dne s akutním selháním jater odvezli do nemocnice a už mi ho lékaři nedovolili vzít domů, prý by nezvládl cestu. Zůstat s ním nepřetržitě v nemocnici také nebylo možné, nebylo prý místo.
Udělala jsem tedy kompromis, protože jsem uvěřila, že to jinak nejde. Nastěhovala jsem se do hotelu kousek od nemocnice a každý den, velmi brzy ráno jsem se za tátou vypravila. Sedla jsem si k němu, vedle jeho postele, a zůstala s ním až do noci. Povídali jsme si, drželi se při tom za ruku, a pak už jen mlčeli, protože ho mluvení vyčerpávalo. Smutně jsem sledovala, jak neuvěřitelně rychle odchází. Pátý den ráno jsem nestihla přijít. Před sedmou mi bratr volal, že tatínek před chvílí zemřel. Srdce mě rozbolelo žalem, jaký jsem do té doby nepoznala. Po tátově odchodu jsem ho téměř rok vnímala kolem sebe. Chodil ke mně ve snech, nebylo dne, abych na něj nepomyslela.
Mezitím jsem měla spoustu práce, nebylo kdy truchlit. Pak nějak zafungoval milosrdný čas a ta největší bolest ustoupila. Trápilo mne však několik let, že jsem nedodržela slib, který jsem sobě i jemu dala. Tedy, že tatínek byl v okamžiku smrti sám, mezi cizími lidmi.
Těžké období je tu zase, možná těžší. A vzpomínka na tatínka se mi přitom velmi živě vrací. Pochopila jsem až s odstupem doby, že jsem tehdy udělala kompromis z donucení. Podlehla jsem tlaku lékařů přiklonit se k jejich řešení, tedy nechat tatínka zemřít v nemocnici. Pro ně to bylo bohužel standardní řešení. Chtěli pro něj to nejlepší, ovšem z jejich pohledu. Pro mě bylo to nejhorší možné, jen jsem se tehdy nedokázala vzepřít lékařským autoritám.
Za ta léta od tatínkovy smrti jsem se změnila. Dokážu nastavit hranice, stát si za tím, co chci a co ne. Samozřejmě teď mluvím o situacích, kdy víme o blížícím se konci. Nehovořím o náhlých úmrtích. Naši nejbližší si zaslouží zemřít mezi těmi, kteří je milují. Ne sami někde na nemocničním lůžku nebo s neznámými lidmi. I kdyby ti lidé byli sebevíc laskaví a pečující, skutečnou rodinu a přátele nenahradí. Už jen proto, že reálně nemají čas sedět s lidmi u lůžka a být tam pro ně do poslední chvíle. A pak i pár hodin poté, kdy duše odchází. Svůj slib jsem vědomě a dobrovolně rozšířila na všechny svoje nejbližší. Věřím a jsem velmi vděčná lékařům a personálu, kteří mě v mé víře podporují a pomáhají. Věřím a vím, že řešení je možné najít i v těch zdánlivě neřešitelných situacích, pokud je naše víra a rozhodnutí pevné. Život je totiž příliš krásný a příliš krátký na kompromisy. Zvlášť, když jde o ty, které milujeme.