Život je příliš krásný na kompromisy

Prožívám velmi těžké období. Není první a jsem si vědoma toho, že nebude poslední. To je realita života. Někdy to přijde náhle. Jindy to přichází pomalu, plíživě, někdy s věkem. Stárneme my, stárnou naši rodiče, sourozenci, děti, přátelé. 

Když se před devíti léty vrátila rakovina mému tátovi, bylo to mnohem těžší, než když udeřila poprvé. Byl v té době o pár let starší, neměl tolik síly, už věděl, co ho čeká a to mu optimismu nedodávalo. Přesto bojoval, snažil se. Slíbila jsem tehdy sobě i tátovi, že až přijde jeho čas, budu u něj do posledního okamžiku, na druhou stranu ho vyprovodím. Trvalo to necelé tři měsíce. Operace, ozařování, chemoterapie. Pak ho jednoho dne s akutním selháním jater odvezli do nemocnice a už mi ho lékaři nedovolili vzít domů, prý by nezvládl cestu. Zůstat s ním nepřetržitě v nemocnici také nebylo možné, nebylo prý místo. 

Udělala jsem tedy kompromis, protože jsem uvěřila, že to jinak nejde. Nastěhovala jsem se do hotelu kousek od nemocnice a každý den, velmi brzy ráno jsem se za tátou vypravila. Sedla jsem si k němu, vedle jeho postele, a zůstala s ním až do noci. Povídali jsme si, drželi se při tom za ruku, a pak už jen mlčeli, protože ho mluvení vyčerpávalo. Smutně jsem sledovala, jak neuvěřitelně rychle odchází. Pátý den ráno jsem nestihla přijít. Před sedmou mi volali z nemocnice, že tatínek před chvílí zemřel. Srdce mě rozbolelo žalem, jaký jsem do té doby nepoznala. Snad jednou, když mne v osmnácti opustila moje první velká láska. Po tátově odchodu jsem ho téměř rok cítila a vnímala kolem sebe. Chodil ke mně ve snech, nebylo dne, abych na něj nepomyslela. 

Mezitím jsem měla spoustu práce, nebylo kdy truchlit. Pak nějak zafungoval milosrdný čas a ta největší bolest ustoupila. Trápilo mne však několik let, že jsem nedodržela slib, který jsem sobě i jemu dala. 

Jak jsem napsala, prožívám podobně těžké období, možná těžší. A vzpomínka na tatínka se mi přitom velmi živě vrací. Pochopila jsem až s odstupem doby, že jsem tehdy udělala kompromis z donucení. Podlehla jsem tlaku lékařů přiklonit se k jejich řešení, tedy nechat tatínka zemřít v nemocnici. Pro ně to bylo bohužel běžné standardní řešení. Pro mě bylo to nejhorší možné, ale nedokázala jsem se vzepřít lékařským autoritám.  

Za ta léta od tatínkovy smrti jsem se změnila. Stojí za tím spoustu práce na sobě, dnes to mám jinak. Naši nejbližší si bez výjimky zaslouží zemřít doma nebo mezi těmi, kteří je milují. Ne někde na nemocničním lůžku, sami nebo s neznámými lidmi. Věřím lékařům, kteří mě v mém přesvědčení podporují. Svůj slib jsem rozšířila na všechny svoje nejbližší. Vědomě a dobrovolně. 

Mnoho z vás teď namítne, že ne vždy je to možné. Ano, důvodů proč to nejde může být mnoho. A mohou být zásadní. Respektuji to. Neodsuzuji. Je to každého čistě osobní věc. Já se držím rčení "kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod." Život je totiž příliš krásný a příliš krátký na kompromisy. Zvlášť, když jde o něj samotný.