Život je příliš krátký na kompromisy

Prožívám těžké období. Velmi těžké. Není první a jsem si vědoma toho, že nebude poslední. To je holt život. Někdy to přijde náhle. Jindy pomalu, plíživě. A někdy s věkem. Stárneme my, stárnou naši rodiče i naše děti. Když se před devíti léty vrátila rakovina mému tátovi, bylo to mnohem těžší, než když přišla poprvé. Byl o pár let starší, neměl tolik síly, už věděl, co ho čeká a to mu optimismu nedodávalo. Přesto bojoval, snažil se. Slíbila jsem si tehdy, že pokud má odejít, budu u něj do posledního okamžiku, že ho na druhou stranu vyprovodím. Bohužel jeho nemoc vzala rychlý spád. Trvalo to necelé tři měsíce. Ozařování, chemo, zákroky. Pak ho jednoho dne s akutními problémy odvezli do nemocnice a už mi nedovolili vzít si ho domů, prý by nezvládl cestu. Nastěhovala jsem se tedy do hotelu kousek od nemocnice a každé ráno jsem se za ním vypravila. Sedla jsem si vedle jeho postele a zůstala s ním až do noci. Povídali jsme si, drželi se při tom za ruku, a pak už jen mlčeli, protože ho slova vyčerpávala. A já jen se smutkem sledovala, jak neuvěřitelně rychle odchází. Pátý den jsem nestihla přijít, volali mi v sedm ráno, že tatínek zemřel. Téměř rok jsem jej cítila, vnímala kolem sebe. Chodil ke mně ve snech, nebylo dne, abych na něj nepomyslela. Pak zafungoval milosrdný čas a